O důvěře, žárlivosti a "pouštění"

Jednou se mě jedna známá na jednom festivalu, kde jsem byla sama, zeptala:
"A to Tě [přítel] pustí?.."
Zmohla jsem se jen na "Jo, pustí", zrovna od ní, co obráží festivaly s manželem i bez a nedělá to u nich zlou krev, jsem takový dotaz totiž nečekala.

Nutno říct, že tato otázka mě přiměla k zamyšlení.
Nemám svého milovaného kvůli tomu, abych mu něco zakazovala, a on mě taky ne. Nějak mě ani nenapadlo, že bych mu říkala "Ne, nepůjdeš tam!", nebo že by totéž říkal on mně.

Také nechápu tendenci nutit toho druhého do něčeho, do čeho se mu nechce. Jaký by mělo smysl dotáhnout člověka na akci, která ho nezajímá? Otrávení bychom nakonec byli oba.

Ani nevidím nic špatného na tom, občas někam vyrazit bez protějšku, třeba jen s přáteli, a totéž dopřát i jemu. Přináší to nové zážitky, témata k probrání a svěží vítr do vztahu :-) Můj milovaný ví, že bez něj nebudu dělat kraviny ani nic, co by mohlo ohrozit náš vztah, a totéž vím i já o něm.

Vztah je holt založený na důvěře — a jestli jeden druhému nevěříte natolik, že toho druhého samotného nepustíte, stojí to za zamyšlení, zda takový vztah vůbec má smysl.

Samostatnou kapitolou je žárlivost. V tom u nás máme oba kliku, já ani milovaný totiž nepatříme mezi chorobné žárlivce. Náš přístup v této věci by se dal shrnout tak, že jsme ve střehu, nic víc, nic míň. Když vás ten druhý bude chtít podvést, cestu si najde a stejně to udělá, ať už ho budete hlídat sebevíc, — a s neustále podezírající osobou po boku to udělá tím spíš a dost možná i natruc, tak proč zbytečně ztrácet nervy a nechat si jedem žárlivosti otrávit vztah?..